Alma-Ata: Příběh začíná

čtvrtek 25. duben 2013 08:15

Byl čtvrtek. Pan Robesson vyšel na zápraží vilky a na chvíli oslepl. Mžoural proti podvečernímu slunci. Pomalu pustil těžkou mosaznou kliku, přivřel víčka a nechával se zalévat zlatavými jarními fotony.

Zůstal tak stát asi minutu, pak se otočil a vrátil se pro kabát.

Stejně jako všude ve světě také v Alma-Atě vyrostly lepší čtvrti na jižní straně města. Pár vilek tak opatrně stoupalo po mírných svazích předhůří. Nejvýše položené vily pak poskytovaly, pokud to smog dovolil, široký výhled severním směrem. Pohled na tisíce kilometrů širokou step. Opačným směrem – na jih –, jen několik set metrů za vilovou čtvrtí, se tyčily hory. V chladných zimních měsících zůstávalo slunce skryto za horami. V létě a na jaře vstávalo ze šedivého moře stepi na severovýchodě, rychle vystoupalo na blankytně modré nebe, změnilo barvu z růžové na jasně zlatou a po několika horkých hodinách konečně zapadlo na severozápadě.

Když si pan Robesson nahradil prach a suchou trávu modrým kapalným skupenstvím, přimyslel si vlny a představil si třepotavé odrazy slunečních paprsků, hned se cítil lépe. Pocházel z francouzského Lyonu, města vzdáleného od moře celé tři stovky kilometrů, ale přesto si kdysi nedokázal představit, že by žil zde, tak daleko od veselého ruchu Středozemí, tak daleko od mohutných chladných vln Atlantiku. Jako inženýr v potravinářství však dostal před osmi lety profesionální nabídku přestěhovat se sem. Nabídku, které se nedalo odolat.

Pan Robesson se svou malou zavalitou postavou cupitavě seběhl schodiště, dálkovým ovladačem otevřel garáž a nasedl do svého vozu. Má tak akorát čas. Nastartoval a opatrně po cestičce z drobných kamínků opustil garáž a zahradu. Na hlavní cestě zabočil doprava a pomalu se šinul vzhůru údolím, přímo na jih. Neměl rád rychlou jízdu, a tak si pořídil černou houpavou limuzínu. V těchto končinách je člověk hodnocen podle auta, zdůvodnil výdaj svému vedení. Rád poslouchal melodii vidlicového šestiválce.

Tentokrát se ale pan Robesson soustředil na řízení. Z kulatého obličeje obkrouženého kudrnatými světle hnědými vlasy – genetickým dědictvím po polské babičce – pozorovala vozovku dvojice malých tmavých očí. Na silnici zůstaly po zimě nánosy štěrku, který podkluzoval, a drobné kousky horniny mohly také poškrábat karoserii.

Minul desetimetrové ocelové zátarasy připomínající protitankové konstrukce Maginotovy linie. Přehrazovaly údolí jako chabý pokus zachránit město před sesuvy půdy či snad i před provalením přehrady. Dojel do Medea, horského centra v hlubokém údolí s polorozpadlým zimním stadionem. Opatrně objížděl kaluže, díry a úseky zúžené dopravními kužely. Nad Medeem začal prudce stoupat serpentinami. Tam, kde se proudy vody z tajícího sněhu valily přes silnici, zanechaly za sebou štěrkové jazyky.

Při jízdě začal plánovat večer. Přemýšlel, co zařídil a co ještě musí zařídit. Zbývalo již málo. V duchu probíral seznam a zaškrtával si položku po položce. Uspokojivé.

Bedlivě sledoval, jestli pod vlhkým štěrkem nezůstaly zbytky ledu. Přepnul na manuál a pečlivě řadil. Pokračoval v plánování večera a mimoděk se za volantem usmíval. Za pár minut se dostal na prázdné parkoviště vedle hráze přehrady.

Vystoupil, otřásl se chladem a hodil na sebe svrchník. Snažil se pohybovat ledabyle jako turista. Zamířil pomalým krokem k vyhlídkové plošině na hrázi přehrady. Okolo projel taxík směrem nahoru do hor. Měl rozsvícené reflektory. Zde již bylo dávno vše ve stínu. Pan Robesson vyšel na vnější stranu plošiny a podíval se na sever, dolů k ústí údolí. Slunce osvětlovalo rovinu v dálce. V jasném pásu spíše vytušil než uviděl pulzující město. Jako již mnohokrát. Přešel na druhou stranu hráze, kouknul lhostejně nahoru, k vrcholům hor, k tmavé hladině přehrady hluboko pod nimi. Bez zájmu pročítal informační tabuli o přehradě. Jako již mnohokrát předtím.

Slunce se již asi chýlilo k samému západu, protože rudě osvětlovalo zasněžené vrcholky. Večerní chlad byl nepříjemný. Zachmuřil se a hlouběji zapadl do kabátu. V lakýrkách přecházel sem a tam.

Přešel opět na vnější stranu. Koukal lhostejně nalevo, napravo i nahoru. Občas pozorně čelem shlédl dolů. V údolí o pár set metrů pod sebou zaregistroval pohyb. To nebylo stříbrné osobní auto. To byla šedozelená vojenská kolona. Uviděl dva nákladní vozy a asi deset džípů, jak z Medea odbočují někam na vedlejší cestu.

Asi za deset minut přes hráz projela pomalu stříbrná toyota kombi. To už ale pan Robesson seděl ve svém voze na parkovišti. Seděl uvnitř se zapnutým motorem a topil. Kombík opatrně zastavil vedle vozu pana Robessona. Řidiči na sebe pohlédli a dali si rukou znamení.

Pan Robesson i cizinec vystoupili, rychle otevřeli kufry svých vozů a začali přendavat kartóny a bedny.

„Máš patnáct minut zpoždění,“ řekl anglicky pan Robesson, když uložil první bednu.

„Jasně. Nemůžu za to. Přehradili dole cestu a zastavili dopravu.“

„Kdo?“

„Vojáci přeci, tys je neviděl?“ řekl muž lhostejně a pokusil se zvednout dřevěnou bedýnku. „Pomoz mi přece…“

„Je to těžké,“ funěl pan Robesson.

„A naštěstí hermeticky uzavřené.“

Dokončili práci, takže se všechny krabice a bedny ocitly v černé limuzíně. Okamžitě zaklapli víka svých zavazadlových prostorů.

„To je blbost, setkávat se na takových místech. Říkal jsem už jednou, že je to falešná romantika, dětinskost,“ zabručel pan Robesson.

„Možná máš pravdu.“ Stáli naproti sobě a mlčeli.

„Každopádně díky, jsem ti vděčný. Pojedu první,“ řekl nakonec pan Robesson.“

Druhý muž si zapálil cigaretu a pomalu se vydal směrem k vyhlídce. Mezitím pan Robesson nasedl, zapnul světla, vycouval na silnici a odjel domů.


Pokračování příště.
 
Vojtěch Harok

Vojtěch Harok

Vojtěch Harok

Člen ODS a aktivní občan, radotínský zastupitel. Co je důležité: svoboda, demokracie, vláda zákona, obrana, svobodný trh bez deformací, nízké daně.

REPUTACE AUTORA:
8,72 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Už je tady zase

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky