Evropská unie: Integrací k válce?

úterý 12. červenec 2011 07:45

„Můžeš udělat za mými zády vlastní rozhodnutí… pokud bude správné!“ Diskuse ohledně dalšího směřování Evropské unie rozdělují evropský sever a jih, rozdělují voliče v jednotlivých zemích a také politické komentátory, včetně redakce Lidových novin.



Od elit a pomocných dělníků ke střední třídě

Evropská integrace podle mého názoru donedávna zajímala pouze dvě skupiny lidí: Úzkou politickou a intelektuální elitu. A naopak nejméně kvalifikované vrstvy.

Pro širší elity by měla být účast na takovéto diskusi intelektuální povinností – už jen proto, že doposud se evropská integrace odehrávala shora. Z vlastní politické zkušenosti vím, že i v rámci členstva politických stran, u kterého by člověk zájem a iniciativu očekával, bylo procento lidí zajímajících se o dění mimo region a republiku minimální.

Pro méně kvalifikovanou pracovní sílu v mnoha zemích na Západě se evropská integrace překryla s rozšiřováním unie a obecně s globalizací: Stala se synonymem migrace pracovních míst na východ, „liberálního“ – rozuměj „divokého“ – kapitalismu a tak dále. Ústava pro Evropu, jestli si na ni ještě vzpomínáte, byla ve Francii odmítnuta právě z toho důvodu.

Zdá se, že nyní, s dluhovou krizí v eurozóně, se evropská integrace v mnoha zemích stává tématem celospolečenským, přinejmenším ve Finsku, v Nizozemí, v Německu... S tím, jak se ukazuje, že evropský projekt byl do značné míry budován na dluh, je zřejmé, že jej někdo bude muset zaplatit. Kdo bude přispívat na krach Řecka případně dalších států? Samozřejmě, že daňový poplatník, rozuměj především střední třída. Tím se z prostředí univerzit, salonů, kuloárů nebo naopak ulice dostává evropská integrace přímo do světla reflektorů, na pódium národních předvolebních klání. S tím otcové zakladatelé nepočítali.


Za zády voličů za ještě více integrace

Pokud si projdete historii evropské integrace, zjistíte, jak geniální strategii dali otcové zakladatelé evropským společenstvím do vínku. Na evropské úrovni vždy několik osobností přesvědčilo státníky ostatních zemí a společně vždy „upekli“ dohodu, aniž by se přímo ptali občanů jednotlivých států.

Vlastně, proč ne? Některá rozhodnutí vedoucí elita na sebe musí vzít, i když by to bylo proti momentálnímu přání většiny voličů: Pokud bychom dělali u nás referendum, nikdy bychom nevstoupili do NATO. Reformy se v České republice musí provádět, i když je podle výzkumů 80% občanů proti. Jak ukazuje případ Ústavy pro Evropu, lisabonská smlouva by referendy neprošla a možná by neprošly ani dohody z Maastrichtu a z Nice. Nebylo by ani euro.

Existuje však jednoduché pravidlo, které platí v demokracii stejně jako v profesním i soukromém životě: „Můžeš udělat za mými zády vlastní rozhodnutí… pokud bude správné!“ Stejně jako nepopulární hospodářské reformy v České republice musí přinést časem užitek, stejně tak evropská integrace musí přinášet dlouhodobé pozitivní výsledky – jinak lidé vládu či evropskou elitu po právu s hněvem odvrhnou – jakkoliv by měla ty nejlepší úmysly.


Za evropský mír?

Bohužel, před krizí byla diskuse o směřování Evropy spíše diskusí hluchého s malomocným. Eurooptimista nepříjemné argumenty neslyší. Ačkoliv každý eurorealista či euroskeptik přiznává projektu společné Evropy mnoho výhod (například společný trh), od eurooptimisty či evropského federalisty jsem nikdy neslyšel nebo nečetl jednou jedinkrát, že by v nějakém jakémkoliv směru integrace byla již příliš těsná: Ačkoliv například ekonomické nevýhody společné měny pro Řecko, Irsko, Portugalsko či Španělsko (ne tak pro ČR) jsou nyní zjevné, nikdy nikdo nepřiznal, že by euro bylo problémem: Vždy je vina přehozena plně na nezodpovědnost jednotlivých států, na představitele států či EU, na Německo, které je prý nesolidární a hlavně… na příliš málo integrace. Zdá se, že pro tuto skupinu intelektuálů je jediným řešením čehokoli ještě těsnější unie. Je to jednoduché heslo a je možné je v diskusi vystřelit bez přemýšlení. Také se vlastně EU snaží „vyřešit“ vše: Od cen roamingu, přes podíl žen v dozorčích radách a pitný režim dětí po zákaz osvěty proti potratům.

Lidé kritičtí k některým aspektům integrace nebo ti, kteří si dokonce dovolují pochybovat o to, že další prohloubení integrace je potřeba, byli a jsou izolováni a nálepkováni jako malomocní: Prezident Klaus je prý protievropský. Česká republika prý vybočuje z řady a to se prý nemá. Váda nesdílí „evropské hodnoty“. A když nejsou už žádné argumenty: Bez EU by v Evropě nebyl mír. Kritici další integrace tedy jsou vlastně váleční štváči.

Zajímavé je, že čeští eurofederalisté, kteří schvalují rozhodování shora na úrovni Evropy, většinou kritizují rozhodnutí Václava Klause a Vladimíra Mečiara rozdělit Československo – i když bylo rozdělení na ČR a SR nakonec velmi úspěšné – právě pro rozhodování bez přímé účasti lidí.


Po evropské dálnici padesátkou

V čem je evropská integrace v pořádku a v čem došla příliš daleko? Představme si Evropskou unii jako dopravní stavbu. Jednotlivé země se domluví postavit transevropskou dálnici. To je v pořádku. Auta se pohybují rychleji a hospodářství ožívá. V rámci stavby je samozřejmě nutné nadefinovat maximální rozměry a hmotnosti vozidel tak, aby byl provoz bezpečný. Takovouto užitečnou dálnicí je společný trh zboží, služeb, práce a Shengenský prostor. Také některé normy a směrnice týkající se výrobků pomáhají obchodu – pokud jsou spíše společným minimem požadavků jednotlivých států a státy mají zakázáno normy přitvrdit.

Postupem času nějaká „moudrá hlava“ přijde s tím, že by bylo pěkné, kdyby všechny auta na dálnici měla modrou barvu. Modrá je barva EU. Zároveň výrobce kompaktních zářivek prosadí, že budou parkovací světla u všech vozů ne žárovky, ale kompaktní zářivky. Někdo další prosadí, že lidé řídící po transevropské dálnici budou muset mít kromě řidičského průkazu speciální školení s razítkem. A v regionech, kudy dálnice nejede, dostanou dotace jako odškodnění za to, že tudy dálnice nevedla. Musí ale vyplnit spoustu formulářů a zaměstnat spoustu úředníků. Dále se schválí listina práv občana EU včetně „sociálních práv vyšší úrovně“: Všichni budou mít právo mít se dobře. Takto vypadá ostatní činnost orgánů Evropské unie – zbytečná až kontraproduktivní.

Dále někdo vymyslí, že automobily po dálnici nesmějí jezdit nahodile, jak se jim zlíbí: Automobily budou muset jezdit v jednotlivých kolonách či karavanách, v pravidelných rozestupech. Porsche ve stejné koloně s maluchem, Volvo s Fiatem. Řidiči jsou deset minut rádi ze společné jízdy, ale potom nastávají problémy: Jeden řidič potřebuje nutně na záchod. Škodovce stodvacítce se vaří voda. A tak dále. Kolona se vleče, pro některé auta je to ale rychlost příliš velká, po mnoha kilometrech rychlé jízdy jsou na odpis. Řidiči jsou naštvaní. To je eurozóna nyní. Příkaz jízdy v koloně odpovídá přijetí společné měny.

Jaká jsou řešení? Možná by stálo za to uvažovat zrušit povinnou jízdu v koloně. Nebo alespoň kolonu (eurozónu) rozdělit na 2 části podle rychlosti a stavu vozů. Logické? Evropské elitě nikoliv: Krátkodobě lidé z rychlých silných aut, která jsou v pořádku, nechají za své peníze provizorně opravit auta lidí, kteří mají auta horší nebo kteří se nevěnovali údržbě. Dlouhodobé „řešení”: Svázat všechny vozy jednoznačně lany tak, aby ty silnější táhly slabší. Těmito lany je „společná fiskální politika“ čili „transfer union“. Jak jednoduché: Nikdo už nebude muset věnovat peníze na koupi pořádného vozu a na údržbu. „Všichni“ se povezou.


K harmonii či k válce?

Jak by dopadla federalizovaná Evropská unie si můžeme představit na příkladu Československa, federace dvou národů, jejichž jazyk, etnický původ i kultura si byly dokonce hodně blízké – a ekonomiky plně propojeny. Slováci chtěli mít nezávislou zahraniční politiku. Češi, Moravané a Slezané ze svých daní Slovensko sponzorovali. Mnozí Slováci nadávali do čehúnov. Čechům připadali Slováci pasivní a nevděční. Tak jsme se rozešli. Každý na svém jsme v klidu. Nejlepší přátelé. Ve federální Jugoslávii rozchod proběhl krvavě.

Ve federální Evropě by voliči v zemích severu byli frustrovaní tím, kolik peněz musí posílat na jih, a jak malou mají kontrolu nad využitím těchto prostředků. Na jihu a obecně v menších státech by cítili ztrátu národní suverenity tím, jak by „hospodářská vláda EU“, rozuměj Francie s Německem zasahovala do místního dění. Pro někoho málo a pro někoho moc. A nějaký extremistický bojechtivý vůdce by se jistě našel.

Nesvazujme tedy státy Evropské unie dohromady proti vůli jejich občanů. Akce vyvolává reakci. Mohlo by se to zvrhnout. V Řecku začíná násilí již nyní.

Když se vrátím k začátku článku: Voliči, střední třída, se snad politicky probouzejí. Věřím, že tito voliči federální a transferovou EU nepřipustí a že tedy válka nebude hrozit. Každý ve své obci a ve svém národním státě budeme přátelsky spolupracovat a navštěvovat přátele za hranicemi jako dosud.



Vojtěch Harok

Vojtěch Harok

Vojtěch Harok

Člen ODS a aktivní občan, radotínský zastupitel. Co je důležité: svoboda, demokracie, vláda zákona, obrana, svobodný trh bez deformací, nízké daně.

REPUTACE AUTORA:
8,72 (VIP)

Seznam rubrik

Tipy autora

Co právě čtu

  • Už je tady zase

Oblíbené blogy

Oblíbené stránky